Vyvolený

Dalšího rána už byli Tomáš, Elen a Pavel v pracovně profesora Mirlena a ten už mluvil: Takže jsme se dověděli, že krystal je kdesi mimo naše chápání v království smrti. – Pane profesore, jak se dostaneme do světa mimo naše chápání? – Magie dokáže věci, Eleanor. Přemístíme se! Teď! Zatočil se s nimi svět a oni stáli na velkém útesu, který obplouval oceán a naproti nim byly obrovské jámy. Pavle, nech toho vošahávání! – No, promiň, no! Já zapomněl, že jsi taková citlivka! – Hlavně se tu nezačněte zase hádat! – Zase? Jako kdy? – No to bylo ve čtvrtým ročníku… Pavel a Elen se spolu nebavili už dva měsíce. Bylo 28.2.2004 a Pavlovi zřejmě Eleanořina nepřítomnost nevadila. Po Burnsovo hodině lektvarů a Gregorovo hodině šli Pavel a Tomáš po chodbě. (nic zvláštního) Šla naproti nim Elen. Pavel sklopil hlavu a urychlil svůj krok. Zkrátka si ji nevšímal. Tomáš si ale vzpomněl na profesora Mirlena a jeho slova: on ovládá ty démony a protože se bojí toho, že zničí jeho TROJZUBEC, chce tě zneškodnit. Musí tak, podle legendy učinit do 18. Března 2004. Pokud tak neučiní, démoni vyhynou jako když řekneš Rumplcimprcampr. Ten trojzubec náleží králi všech démonů. A to je podle legendy ON. Musíš tedy do 18.3.2004 najít ten trojzubec a zničit ho. Pokud to uděláš, démoni přestanou existovat a budeme zase o krok blíž ke zničení zla na zemi. Nějaké otázky, Tome?... Takže do 18.března… V noci Tomáše ohrožovaly noční múry noc co noc ty samé. Jeho rodiče, zelené světlo kletby Vas Mortem a smrt. Démoni a ten tulák. Ale proč on??? Každopádně by velmi rád, kdyby se Pavel a Elen dali opět dohromady…Tomáš byl toho dne velmi nervózní. Vždyť dalšího dne by měl zničit další symbol zla- démonský trojzubec! Zkusil najít něco v knihovně a opravdu. Našel tam knížku Démonská jeskyně. A našel tam také sedět Elen. Ahoj, Tomáši.- Ahoj.- Co Pavel?- Nic. Je zahořklej.- Možná bych ho vzala na milost.- Kdyby…- Kdyby se mi jednoduše omluvil.- Myslíš, že by toho byl ještě schopen?- Vždyť je to absurdní, Tome! Vždyť jsem jen tančila a mjckala se s ním, ale to vůbec nic neznamená. A vůbec, co to vlastně čteš?- Nic, jen něco o týhletý jeskyni. Píše se tady:Démonská jeskyně je sídlo všech démonů. Tyto jeskyně jsou čtyři. V jižní Americe (Rio De Janeiro), v Africe (JAR), v Asii (Tokyo) a u nás( Shendlhult)Tomáš byl toho dne velmi nervózní. Vždyť dalšího dne by měl zničit další symbol zla- démonský trojzubec! Zkusil najít něco v knihovně a opravdu. Našel tam knížku Démonská jeskyně. A našel tam také sedět Elen. Ahoj, Tomáši.- Ahoj.- Co Pavel?- Nic. Je zahořklej.- Možná bych ho vzala na milost.- Kdyby…- Kdyby se mi jednoduše omluvil.- Myslíš, že by toho byl ještě schopen?- Vždyť je to absurdní, Tome! Vždyť jsem jen tančila a mjckala se s ním, ale to vůbec nic neznamená. A vůbec, co to vlastně čteš?- Nic, jen něco o týhletý jeskyni. Píše se tady:Démonská jeskyně je sídlo všech démonů. Tyto jeskyně jsou čtyři. V jižní Americe (Rio De Janeiro), v Africe (JAR), v Asii (Tokyo) a u nás( Shendlhult)Znamená to, že když je král tady, je tu i jeho démonský trojzubec!- No jo, ale kde je ta jeskyně?- Je tu i mapa. Podívej. Hrad, cesta k vesnici a tady! Tady je křížek. Tady to musí bejt. – Ale tam je přeci hřiště!- No jo. Tak se tam asi budeme muset prokopat. Víš co, sejdeme se dneska v 15:00 u hřiště, jo?- Tak jo.Toto Tomáš řekl i Pavlovi a jako první byl u Broomballového hřiště. Jako druhý přišel Pavel. Tak jdeme kopat?- Kopat? To snad ne, Pavle, musíme tu ještě čekat. Na kopci už byla vidět Elen. Tak jsem tu. Pavle, co tady děláš? – Já??? Spíš ty, co tady do trpaslíka děláš???- A to bych si vyprosoval, toto! Trpajzlík, takové sprosté slovo!- Promiňte pane profesore Hackelbauere.- No proto!- A co tady teda Pavle děláš?- Já tady jdu do jedný jeskyně!- Já ale taky!- Tak dost!!! Uznávám. Byla to finta, aby jste se udobřili. Vždyť se nic tak strašnýho nestalo. Pavle, co kdyby ses tady Elen nějak hezky omluvil, co?- No tak teda PROMIŇ, ELEN.- Omluva se přijímá.- Výborně a teď rychle! Mělo by to bejt támhle v tý noře. Pavel a Elen se tedy konečně usmířili a vyšli tou norou. Byla to nora špinavá a vlhká a také docela smrdutá. Čím víc, ale viděli světlo na konci tunelu, tím víc byla nora čistější a voňavější ( nevoněla po fialkách) . Když prolezli tím východem ocitli se v jeskyni. (nečekané, že???) Uprostřed jeskyně však stál podstavec a v něm byl zapíchnut trojzubec. Z těch tří hrotů vyzařovala modrá záře, až oslepující. Tomáš, Pavel a Elen uslyšeli kroky. Někdo se dral tou špinavou norou. Byl to Igor Gregor. Tak přeci jste sem přišli! – Jak jste o tom… - Kdo asi dal nebezpečnou knížku o démonech do oddělení beletrie, aha?! Kdo na vás furt ty démony posílal, kdo naváděl stromy, aby tě svými kouzly dostali až k tomu tulákovi, co?! – Takže vy!!! – Ano. Já. – Stůj ty proradný vrahu!!! – Stanislave! – Nejsem Standa, Tome, to já jsem Karel Vrogel! – To vy?! Tomáš byl zděšený, ale udivený zároveň. A proč jste mě tedy nezabil, když po mě tak prahnete, co? – Ach, Tome, vždyť já jsem byl spolužákem tvého otce i matky! Já neovládám démony, opravdu. Někdo jiný. A to TY, Igore!!!- Já?! Ano. Fajn, přiznávám, že umím ovládat démony. Ale to tajemství si všichni tady vezmete do hrobu!!! Mávl hůlkou (Igor) a všichni čtyři byli připoutáni k velkým sochám démonů. Najednou sebou začal bývalý profesor obrany proti zlu divoce mrskat a škubat a začal si trhat vlasy. Vytrhnul si velký chomáč vlasů a začal si trhat kůži na obličeji. Po malých kouskách se pod nimi neobjevilo červené maso, ale hnusnáčerná svraštělá kůže. Místo úst měl hnusnou kruhovou hubu, místo uší díry do hlavy, místo nohou nekonečný plášť a místo lidských normálních rukou hnusné dlouhé černé bradavičnaté drápy, jen oči měl žluté a svítily mu na hlavě jako profesorce Lavatriové v podobě havrana. Na zemi ležela svléknutá kůže člověka, Igora Gregora. Já jsem Král démonů!!!!!! To já je ovládám a mě tak trojzubec sloužící!!! – A kde je Gregor?- Toho jsem zabil letos v létě a vzal jsem si jeho kůži. Navlékl jsem si ji na sebe a stal jsem se jím. Nikdo nic nepoznal! A teď, přátelé, démoni, vylezte z kopek, kde jste ukrytí, váš pán se vám vráááátil!- Zadrž, Igore! Přišel právě včas, profesor Mirlen. Myslel jsi si, Igore, tedy pardon, Malastore, že ti to vyjde? Vždyť ani nejsi pravý démon!- Ale jsem! Vím o co vám jde! Chcete zničit trojzubec, ale ten je můj!!! Malastor (Igor) vylétl k prvnímu zářivému hrotu trojzubce a sáhl na něj. Zařval bolestí, ale sáhl na druhý hrot. Ten nepálil. Je můj! – To bych neřekl! Víš, co je dnes za noc?- Sakra! – Mimochodem, Karle, omlouvám se, za to podezření!- To nic, pane! Jsem zvyklý. – Karle, zkusím nějak zapůsobit na prezidenta. – A ty půjdeš pod kytičky, Malastore! Malastor mezitím, ale uchopil trojzubec a to, co se stalo by asi nechtěl nikdo vidět. Z děr ve stropě, v zemi a z nory vylétaly houfy démonů. Hnusných démonů z řádu Duchosavých. Profesor Mirlen zakřičel: Expecto Patronum!!! A všichni démoni padli jako podťatí. Jen Malastor. Nasadil si dlouhou korunu a trojzubcem bouchl o zem. Z hnusné huby mu vylétl obrovský černý had a ten se plazil po zemi a syčel na všechno. Poté zakřičel Mirlen nějakou kletbu, natáhl hůlku a začal boj mezi Malastorem a Mirlenem. Malastor s trojzubcem, ze kterého sršel modrý paprsek a profesor s nataženou hůlkou a metající červený paprsek, jiskry a další podivnosti kleteb různých… Nakonec Karel Vrogel, když Malastor už nemohl zakřičel: Bombarda Maximum!Všechny ty provazy se rázem rozvázaly a trojzubec vyklouzl z rukou (drápů) Malastora a chytil ho Tomáš. Podal ho profesorovi Mirlenovi a řekl: Bombarda! Z trojzubce se staly tři kusy, ale Tomášovi se neulevilo. Z těch kousků začal stoupat temný černý kouř a hlasy a řev a zelené světlo a… A viděl ošetřovnu. Všechno bylo za nimi. Byl konecškolního roku, opět skončil i jeden z profesorů, mimochodem jakmile se trojzubec rozletěl na tři kusy, Malastor shořel. A to byl konec démonů. Ikdyž z mrtvol ostatních démonů se vytvoří další, takže démoni z povrchu zemského nezmizeli. A to je tedy opravdu konec příběhu čtvrtého o démonech…Jó, jó! To byly časy! Ze samého vzpomínání najednou Tomáš neviděl skalní útes a spadl. Bum. Spadl ale do měkkého. Elen, Pavel a profesor už běželi vylekaně dolů. Vedle něj byl ve svém obleku a se šavlí v ruce malý myšák Ruda. Po dvou letech se vůbec nezměnil. Když k nim ale přiběhli a Tomáš se už vítal s Rudou, který mu přichystal měkké přistání přímo na palandu, přiběhla Elen, první co řekla bylo: ÁÁÁÁÁ, mluvící myš! – Tak to prrr, dámo! Já jsem velevážený Myšák Rudoslav Ušatý z Dolních Horňákovic, nebo z Horních Dolňákovic. To jsem už jaksi, tentononc, ehm, zapomněl… - Jé, mluvící myšák! Můžu si Vás vzít domů? – No, když se o mě, pane Ringersi. – Á, Rudoslave! Čekal jsem vás! Pavel špitl Eleanor: Mirlen mu vyká??? – Asi jo. – Jdeme! Zavelel profesor a oni šli za ním do jedné z jam. Za nimi, asi tak dvěstě metrů stál člověk, který rozhodně neměl v úmyslu pátrat po krystalu smrti. A už vůbec ne po tom, ho zničit. David Josh velmi nenápadně sledoval za velkým stromem na útesu a mumlal si pro sebe: Můj čas se naplnil. Už vás mám v pasti!!! Natáhl hůlku k nebi a z hrotu jeho hůlky vytryskla světle zelený blesk a celé nebe zezelenalo, zešedlo a nad jámami smrti se objevil znak Lorda Farkse. Přeškrtnutý kruh s lebkou uprostřed a satanistický znak. Z něj začali vylétávat Přívrženci. Mezitím šli po skalních skalách, cestách, krystalech a dolech. Když vstoupili do podzemní síně, uviděli tam kosti. Plno kostí… To jsou kosti mrtvých těl, které zemřely zde. A tady jsou svíce života. Před nimi byla nekonečná řada svíček, které měly každá svůj levitující stolek se jménem. Karel Gott, jeho svíce byla velká a tlustá. No, je pravdou, že chtěl být stále mlád. Vedle něj byl profesor Mirlen. Tedy jeho svíčka. Byl to jen vosk. Jen vosk. Pane profesore! To je vaše svíčka! – Ano. Pronesl úplně v klidu Mirlen. Šli dlouhou chodbou a tam bylo to, co chtěli. Bohužel tam byl i někdo další. Lord Farks, David, Marcus Josh a mnoho dalších přívrženců. Uprostřed kruhové místnosti se vznášel krystal. Na přívěsku. Ale, ale! Vyvolený, Pan Ředitel, a další kamarádíčci dobra! Ha ha ha! – Roberte, neměl bys takto mluvit! – Vy, Vy mě nemáte, co učit etiketu!!!! – Tome, až s ním budu bojovat, tak ber ten krystal! Já už ho zastavím! Ale to by už stejně nestihli. Nad nimi se zatmělo, krystal zfialověl, zezelenal a nakonec úplně zčernal a z něj vystřelily blesky a hromy. Bylo vidět, že i Pán Zla se trochu zděsil. Nad nimi se objevila velká černá osoba v kápi, podobná démonovi. Ledově bílá lebka se usmívala z černé temnoty, temné prázdnoty. Byla zima. Byl chlad. Lebkoun vztáhl/a na profesora ruku a ten už nevnímal nic. Vůbec nic. Křik Tomáše Sayera, smích Lorda Farkse. Nic. NIC. Když bylo tělo profesora až u Smrtky, Lord a jeho věrní zmizeli. Tělo spadlo na zem a Duše se vsákla do samotné smrti. Smrt zmizela, krystal zbělel a Tomáš, Elen a Pavel tomu nedokázali uvěřit. Profesor Mirlen zemřel. Byl neodvratně mrtvý. Byl konec dobrých časů. Konec časů Zlatého věku. Vychladlé tělo leželo bez známek života na zemi. Na nádvoří se seřadili studenti v pětistupech. Uprostřed nich stála černorudozlatá hrobka a v ní Exředitel Mirlen. Profesorka Lavatriová poklekla. Spolu s ní i ostatní. Tomáš, Elen, Pavel, a jejich další spolustudenti. Poklekli a natáhli hůlky. Vyšly z nich bílé paprsky, které se ve vzduchu spojily do kruhu a jako malý kroužek spadly, nebo spíš vpluly do hrobky k mrtvému tělu. U hrobky byl položen věnec ze zlatých a rudých květin. Jediní, kdo nevzdali hold, byla parta Davida Joshe. Ovšem jejich šéf tam nebyl. Ten byl už jinde. Shendlhultská akademie už nebude nikdy tak bezpečná, jako za časů Mirlenových… KONEC 5. KAPITOLY. NÁSLEDUJE CESTA NA KONEC SVĚTA. 1. KAPITOLA: SVATBA…