kapitola VII. Vánoční punč
V akademii nebylo nikdy tak napilno, jako teď. Byly Vánoce. Elen tušila, že Tomáš není Tomáš a chtěla se dovědět víc. Když šla po chodbě a potkala profesorku Lavatriovou, zeptala se: Paní profesorko, - Ano, slečno? – Kde bych mohla najít pana ředitele? – Ehm, je na cestách. – Na cestách?! O Vánocích?! – Slečno Walkerová, profesor Mirlen má mnoho povinností! Je ředitelem prestižní akademie! A vy byste neměla být tak zvědavá! A teď už běžte! – A nešel s ním náhodou někdo? – Mě se nesvěřuje. – Pavle, musíme to vyřešit! – Hele, já si myslim, že… Jé, hele podívej – Co zase?! – Elis Malkonová! Není nádherná??? – Pavle?!?!?!!!! Haló! Tady! – Jo, jsem jedno ucho! – Přestaň na ní zejrat, Ringersi!!!! Elen už doslova křičela a není divu, vy byste také křičeli, kdyby jste něco důležitého říkali kamarádovi a on by se zatím díval na ňadra studentky šestého ročníku. Všichni kolem nich se uchechtli a dívali se na úplně rudou Eleanor, která popadla své věci a spěchala na formule. Profesor Hackelbauer zkoušel a tak není divu, že dokud malý profesor nepřišel do své učebny se všichni učili, jak se udělat neviditelným, či jak prolézt ohněm. Profesor Hackelbauer popadl třídní knihu 5.A a začal předčítat jména adeptů na zkoušení. Tomášovi číslo jedna šli formule velmi dobře. Elen si teď teď tedy mohla ověřit, jestli to je ten Tomáš, se kterým se kamarádí už čtyři a půl roku. Tááákže začneme. Adepty na zkoušení jsou Eleanor Walkerová a Tomáš Sayer. Pojďte k tabuli! Tááák, to je ono. Výborně. Dejte mi studentské listy. Máte je letos poprvé. Hm, tak mi, slečno Walkerová řekněte, jak se dokážeme učinit ohni odolní? – Skřížíme ruce na úrovni očí a říkáme zaklínadlo Aburo Verento Bax. – Znamenitě! A teď vy, pane Sayere. Jak se učiníme neviditelným? – No, asi tak, že… Ehm, jaksi, možná… Nevím, pane. – To je učivo ze září letošního roku. No, nepotěšil jste mě a ani já vás nepotěším! Slečna… - Walkerová pane profesore. – Ano. Slečna Wolková, e tedy pardon, Walkerová má za jedna! Ovšem, pan Sayer za pět! Škoda, formule vám přeci vždycky šly?!? No nic. Měl byste se napříště víc učit. Konstatoval profesor Hackelbauer a Elen se ušklíbla a pomyslela si: Já ti dám, vydávat se za Tomáše! Tsss! Tomáši, můžeš na slovíčko, do společenské komnaty??? – Jasně, Eleanoro. – Takže, kdo jsi a co jsi udělal s Tomášem??? – Ale já jsem Tomáš. – Nejsi. Tomáš by mi nikdy neřekl Eleanoro, nýbrž Elen. Tobě jdou lektvary, ale nejdou ti formule. Tomášovi nešly lektvary a šly mu formule! A ještě taková malá otázka. Co viděl Tomáš a já při přenesení v čase do roku 1589? Když jsme přistáli v komnatě s časostrojem. – Zřejmě ten časostroj? – Ne! Nic. Ta místnost byla prázdná! Kdo jsi??? – Tomáš! Vždyť to do kotlíku říkám! – Tomáš by nikdy neřekl DO KOTLÍKU!!!! Jsi snad Robot? Elen začala do dvojníka kopat a jeho to samozřejmě bolelo. To ale netušila, že způsobuje bolest i Tomášovi pravému, který byl zrovna v Hostinci U Telmarýnského vojska a slavil s profesorem Mirlenem a kocourem Adamem, králíkem Tiborem a myšákem Rudou Vánoce. Právě dopili Vánoční punč…
