kapitola IV. David pískomilem
28.9.2003
Bylo prosluněné zářijové odpoledne, něco kolem půl druhé a Tomáš se svými nejlepšími kamarády Eleanor a Pavlem odcházeli z hradu směrem do vesnice Shendlhult. Byla to vesnice, po které se jmenuje i naše známá akademie. Šli po prašné cestě, která vedla kolem temného lesa. Ten les byl velmi pozoruhodný. Žili tam totiž tvorové, které v našem světě rozhodně a bez okolků nepotkáte. Tak například skřítkové, Elfové lesní, skřeti, kentauři, driády, Plavuničníci, Mechníci, Najády, nebo třeba upíři či vlkodlaci. Když po asi pěti minutách chůze narazili na vstupní bránu stál tam NĚKDO v černém plášti, v černém špičatém klobouku a se známými hnědými vlasy a hůlkou v ruce. Burns. Kam jdete?- My jdeme do Shendlhultu, pane profesore.- Opravdu? A máte podepsaný formulář o vycházkách do Shendlhultu?- Ano. Tady. Profesor lektvarů jim s jeho starým známým, leč děsně děsivým pronikavým pohledem vyškubl pergameny z rukou. Zakýval hlavou a pustil je dál. A tak se vydali po cestě dál. Stále bylo celkem teplo, i když je pravda, že slunce se skrývalo za vysokými stromy. Najednou naproti sobě uviděli malou postavu, jak k nim běží. Byl to malý stařičký profesor Hackelbauer. Mládeži, neviděli jste tu náhodou kolegu Burnse???- Ano. Hlídal bránu. Asi měl službu.- Ne! To já! Hergot! A zase on! Jestli bude takhle pořád hlídat místo mě, tak nedostanu prémie, ne, že bych si stěžoval na můj plat, ale je fakt, že bych si zasloužil víc! No toto! Já ho roztrhnu! Jak hada! Jo! To od toho No toto si už profesor mumlal pod plnovousem, když cupital směrem k bráně. A oni šli dál. Sluníčko už opět hřálo a oni si vychutnávali ten slastný pocit, když vám není zima. Konečně asi po deseti minutách kvapné chůze se dostali až k vesnici. Na ceduli s názvem Shendlhult seděla ospalá kočka. Měla jen jednu odlišnost od jiných koček. Byla totiž trojhlavá. Jedna hlava sena ně dívala svítivě žlutýma očima, druhá si olizovala tlapku a ta třetí spokojeně spala. Kromě kočky trojhlavky a draka, který spal u kostela uprostřed návsi a kterému vůbec nevadilo, že po něm pobíhají myši tam nikdo nebyl. Nebo si to Tomáš, Pavel a Elen jen mysleli do té doby, dokud nezahlédli starší čarodějku, která seděla na zemi u hospody a počítala si Luny. Dobrý den. Prosím vás, mohla bych se jen…- Holčičko, nevidíš, že počítám? Teď nevím, kde jsem skončila!- U dvacet čtyřky.- Aha. Děkuju Ti. Dvacet pět, dvacet šest a dvacet sedm. Sakra! To mi na patnáct rohlíků stačit nebude! Ach jo!- Proč zrovna patnáct?- Ále, v jednom lektvaru je přísada patnáct rohlíků, no a voni podražili rohlíky. Už nestojí 1 lunu, ale Lunu padesát. Takže já bych si normálně koupila patnáct rohlíků za patnáct Lun, ale teď těžko. Ach jo.- A můžeme se vás na něco ještě tedy zeptat?- Ptejte se! Jsem jedno naslouchátko.- Proč je tady tak prázdno???- Víte, ten vrah, kterej nedávno utekl z Orkolabu byl spatřen někde tady. No, a všichni se radši stěhujou, nebo se aspoň schovávaj, protože on je metamorfomág. Může bejt čímkoliv. A hlavně využívá podob zvířat a nejvíc psů a ptáků. A tady to máme černý na nažloutlým. Podívejte se. Čarodějka vytáhla z kapsy srolované noviny Denní Zpravodaj. Na titulní straně bylo napsáno: Nebezpečný vrah byl spatřen v Shendlhultu
Naše blesková reportérka Zorka Horká se opět pustila do akce. Tentokrát šla dělat reportáž do DZ na Téma Naše vesnice, díl č.6 Shendlhult. Při vyptávání na toto téma ale zahlédla uprchlého vězně, vraha Karla Vrogela, který letos v létě utekl z Orkolabu. Prezídium a samotný prezident ČKR Bilius Grack se k situaci vzniklé nedaleko akademie v Shendlhultu vyjádřil takto: Presidium radí všem občanům, ať zachovají pevné nervy a nevyolávají paniku. Vždyť je přeci nesmysl, aby se takový člověk vůbec mohl dostat přes celou republiku z Orkolabu až do Shendlhultu! To je přeci blbost! A na otázku, jestli ví, že Vrogel je metamorfomág se Grack vyjádřil takto: I to je možné… (usmál se)
Já se z tý naší vlády zcvoknu! Jim je úplně jedno, že jsme tady v nebezpečí!!! Prohlásil Pavel a Elen už jen dodala: Tak děkujeme, my ještě půjdeme do hospody. Bylo tam narváno. U stolu seděli skřeti a popíjeli pivo, nebo Elfové, kteří popíjeli víno z vysokých sklenic. Také tam seděl Mechožrout Tonda, či Hadí muž Ignác. Nad stoly, kde mimo jiné seděli také studenti a profesoři létali duchové. Ernesto, Hana z Malbornu anebo zelený smrťák, kolejní duch Disamoru. Ten se tam tak bezducha vznášel a když se otočil, většina hospody U zapomenutého klobouku se lekla. Tomáš, Pavel a Elen si objednali zázvorovou limonádu a Pavel tyčinky různých chutí v jeho oblíbeném MAXI balení. Když se při zpáteční cestě vraceli k bráně, stál u ní David Josh s jeho kamarády Lukášem a Adamem. Když k nim došli, David začal ty jeho KECY: A helemese, chuďas Pavlíček, lidská šmejdka Eleanor a vyvolený Tomáš! Ha! Jak vidím, byli jste v Shendlhultu, co? V tom pajzlu, že? Mají tam asi větší prostor, než máš doma ty, Pavle, viď?- Ty nechutnej mastnej šmejde! – Tak pán chudý bude nadávat, jo? A ty, Tomáši, jsi snad pískomil? Nechceš se vyválet v písku, ty hnusnej červe, co?- Torfosco! Zakřičel Tomáš a vztáhnul na Davida svou hůlku. Z Davida se v tu ránu stál malý oranžový pískomil. Pobíhal po svých malých nožičkách a prosil o proměnu zpět. V tu chvíli se ale před zraky všech zjevila před nimi profesorka Lavatriová. Byla naštvaná. Pane Sayere, víte, že kouzla mimo hodinu nejsou studentům povolena???- Ano, ale…- Žádné ale!!! Co vám provedl?- Nadával mi do pískomila a do červa. No tak, řekněte sama, nebylo to od něj zrovna lichotka, ne?- To sice ne, ale stejně vám oboum dám školní trest. Dnes v 19:30 se hlašte v mém kabinetu. Jak vy, tak i tady Josh. Profesorka proměnila Davida-pískomila zpět a všichni odešli. Školní trest proběhl rychle. Museli jen leštit síň slávy. Ještě toho večera, ale šel Tomáš do temného lesa. Co tam na něj čekalo?
