kapitola XIII. Chýše
Už asi dvě hodiny nemohl Tomáš najít Pavla s Elen. Kde mohou být? Utekli? Jsou to zrádci? Bohužel na třetí otázku si odpověděl, ano. Vždyť je hledá po celém hradě, vyptával se všech, kde jsou, ale oni nevěděli. měla to být jen hra, anebo je někdo unesl? Tomáš se rozhodl jít do té chýše už den před plánovaným vniknutím do chýše. Po večeři se nepřipojil k zástupu studentů, kteří nadšeně sledovali přestřelku mezi strašidlem a duchem Ernestem. Šel mimo zástup kolem velké síně až mimo hrad. Byla zima. Chýše se nacházela u jezera. Byla tam tma. Vyšel do chodby za velkou skříní. Na zdech byly připevněny louče s ohněm. Tomáš si jednu vzal a šel dál. Na konci tunelu viděl dva jasně zářící body. Byly to dvě fialové oči sochy sfingy, která se ho zeptala: Chceš jít dál?- Ano.- Tak tedy dobrá, ale musíš uhodnout takovou malou hádanku. Ráno to má čtyři nohy. V poledne jen dvě a večer má tři. Co je to?- Ráno čtyři? To bude nějaké zvíře, ale proč večer tři, že by hvězdice?- Máš tři pokusy. Pokud neuhádneš, zemřeš.- Zkusím tu hvězdici.- Ne. Hvězdice to bohužel a nebo snad bohudík není. Máš ještě dva pokusy.- Ráno čtyři, v poledne dvě a večer tři. Není to, koloběh života, je to člověk! Ano! Ráno svého života se batolíme po čtyřech, v dospělosti, takže v poledne chodíme po dvou a nakonec skončíme se třetí nohou, holí!- Ano! Máš to správně. Jdi tedy dál! Sfinga se doslova propadla pod zem a Tomáš se dostal dál. Viděl tam roj pavoučků. Byli velmi malincí a někam rychle cupitali. Tomáš je následoval a otevřel dveře. Puch, jaký tam byl, z toho by se teta Naďa zbláznila a křičela by, aby to Tomáš uklidil. Při té vzpomínce se mu pohnulo srdce. Ne, že by se mu stýskalo, ale cítil něco, co nedokázal popsat. Úzkost. Vešel do té smrduté místnosti a ke své hrůze viděl, že po něm leze tisíce malých a velkých pavouků. Jednoho málem spolkl. Najednou si ale vzpoměl na kouzlo proti parazitům a zvolal: Rotudno Salamanicum! Pavouci zmizeli jako nějakým kouzlem:-). Prošel místností a vešel do dalších dveří. Bylo tam mokro. Všude plno vody a svléknutá hadí kůže. Najednou uslyšel sykot. Rozuměl tomu. Sssszabiju! Sssssszabiju těěěěě! Jsssssi už teď mrtvýýýýý!!! Plazil se k němu obrovský zelenošedý had s ostrými a špičatými jedovatými zuby. Tomáš se po něm ohnal hůlkou, ale nedokázal si vzpomenout na to zaklínadlo proti hadům. V tu chvíli a na správném místě se před Tomášem objevilo zrcadlo pravdy. Ze skla toho zrcadla vypadl velký meč. Byl to meč Edwarda z Albastru. Byl zlatý a posázen byl samými rubíny. Tomáš se ohnal mečem proti hadovi, ale ten se bránil a smýkal se po podlaze. Ani podruhé mu to nevyšlo a skácel se k zemi. Při tom se had napřímil a chtěl ho kousnout, ale naštěstí vstal Tomáš včas, aby vzal meč a setnul hada přímo přes hlavu. Hadí hlava se skácela k zemi a Tomáš se mohl radovat. Ale ne na dlouho. Za dalšími dveřmi byla velmi malá místnost. Čekala tam na něj spousta včel. Létali a bzučeli, ale nechtěli ho pustit dál. U zdi byla opřena dvě košťata. Tomáš si na jedno z nich sedl a letěl nahoru a odháněl stále větší a větší včely. Proti němu se ale dostal nějaký včelí alfavčela protože ho píchla a Tomáš padal a padal a padal. Včely se ale nemohly radovat na dlouho hned v tom okamžiku, kdy Tomáš spadl na zem, záda poškrábaná stoupl si a zařval: Reducto Maxima! Včely se nehýbaly. Doslova stuhly. Tomáš se lehce dostal k dalším dveřím. Vidě tam obrovskou komnatu s velkou sochou hada v popředí. Uprostřed ale stál...
