kapitola I. Osudná věštba
14.1.1990
V Hruškově ulici v Pražském předměstí byla tma. Taková tma tam byla proto, že ani jedna z deseti pouličních lamp nesvítila. Na zídce u velkého domu seděl havran. Stál tam tak strnule, že bychom se mohli domnívat, že je to jen sádrová či kovová náhražka opravdového letce. Havran si načechral své černočerné peří. Byl velmi zvláštní. V hlavě měl totiž vsazeny dvě žluté oči. Ty svítily jako dva body. Bod "A" a bod "B". Ta zídka na které seděl ten zvláštní havran stála u rodinného domku rodiny Adversů. Byla to zcela obyčejná rodina z Prahy, která má tak trošku nos nahoru hlavně co se týká peněz. Pan Advers pracoval v obchodě s elektronikou. Lépe řečeno on ten obchod vlastnil. Jeho žena, paní Adversová byla na svého chotě velmi pyšná. Byla to žena v domácnosti, které každý měsíc muž přinesl domů 50 000,-. Vychovávali spolu ročního potomka Bohouška. Měl se jako prase v žitě a rozhodně se mu to velmi líbilo. Tato rodina byla normální až do té noci o které vám chci vyprávět...
Vrátíme se k havranovi. Seděl tam už celý den, ale nepociťoval žádné známky bolesti křídel, zad, nebo nohou. Náhle sebou prudce škubl. Na zemi se totiž objevil malý plamínek. Stále se zvětšoval a zvětšoval, až to vypadalo, jako kdyby to byl nějaký ohnivý muž. A opravdu. Z ohně vystoupil postarší muž. Nejevil známky očouzení, ale hned zamířil k havranovi. Ten ho zřejmě poznal. Muž byl velmi zvláštní. Měl na sobě dlouhou rudou čapku, plášť, bílý plnovous a velké brýle. Havran k němu letěl a přistál mu na ramenou. Zobákem se dostal až k uchu toho podivného člověka a vypadalo to, jako když mu něco do toho ucha říká. Ale ne. To je přece blbost. Aby pták něco šeptal lidskému tvorovi do ucha. Ano, paní profesorko. Jistě. Řekl muž a havran z něho odletěl na zem. Teď můžete! Nikdo se nedívá! Ale to už před mužem nestál havran, ale velmi přísně vyhlížející dáma v černém plášti, černém klobouku a s nápadně zrzavými vlasy a měla stejně žluté oči jako v podobě havrana. Pane řediteli, proč jsem tady u Merlina musela čekat? Zeptala se žena. Víte Hildo, že dnes padnul lord Farks? - Ano, to ano, že prý nedokázal zabít maléh chlapce. - Ano. Ten kluk se jmenuje Tomáš Sayer a je vyvoleným. - Ano, ale kam teď jdeme? - K věštkyni Amandě Russoové. Ta nám řekne osudnou věštbu Tomáše Sayera...
Šli temnou ulicí, minuli náměstí českých bratří a zastávku autobusu. A to myslíte, pane řediteli, že nám Amanda řekne pravdu? Vždyť jí je pomálu 147 let! Byla stará, když jsem já studovala, opakuji STUDOVALA! Nevidím jediný důvod proč nejít někam jinam! - Jsem s ní již domluven, Hildo. Navíc jí důvěřuji.- Ach jo... Vzdychla profesorka Lavatriová, ale následovala profesora Mirlena nadále. Hej, nemáš cigára??? zeptal se profesorky nějaký opilec. Profesorka by mu nejraději dala školení o míchání alkoholu a tabáku, ale místo toho jen řekla: No, toto, ti lidé jsou ale vlezlí! - Svatá pravda, kolegyně! Došli do Bendovy ulice. Tady to je. Bendova 5, 7, 9 á tady, 11! Profesor zaklepal- Momentíček, hned tam budu! Otevřela jim starší žena. Á, profesor Mirlen a profesorka Lavatriová! Pojďte dál! Nezouvejte se! Vešli do domku. Sešli schodiště a vešli do bytu. Byl to jedno pokojový byt s WC a koupelnou. Tak co potřebujete? - Potřebujeme věštbu Tomáše Roberta Daniela Sayera, rok narození 1973. Červenec, druhého. - Ano. Popadla věšteckou kouli, zapojila své vnitřní oko a zamumlala: Tomáš vyrůstati bude u strýce, tety a bratrance, ale nebude jimi milován!!! Až nastane čas, musí se stůj co stůj dostat do Shendlhultské akademie, musí zničit všechny symboly zla a zabít lorda Farkse, jenž se vrááááááááááátííííí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Celá vyčerpaná si sedla do křesla a podala Mirlenovi ruku. Těšilo nás! řekl a odešli. Přišli až k domu Adversových a vytáhl z kapsy svého kabátu uzlíček s malým dítětem. Položil ho na práh domu říkajíc: Až přijde čas, odveze si ho někdo z našich lidí. Poté se proměnil v oheň a vypařil se. Profesorka se změnila zpět v havrana a letěla oslavovat pád zla...
